Napoleon I.-2.čast

3. leden 2012 | 13.45 |

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii.Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromadya po další téměř celé jedno století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské zeměa dodnes tvoří základ francouzského práva.Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje.Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování byla nesmírně vysoká oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.

Napoleon Bonaparte (italsky Napoleone di Buonaparte)se narodil v korsickém městě Ajaccio jako druhý syn nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty advokáta Charlese Buonaparta a jeho ženy Letizie. Vyrůstal s cejchem korsického vlastence, který v sobě živil nenávist k Francouzům jako cizím utlačovatelům,neboť ostrov byl vojenskou mocí připojen k Francii teprve tři měsíce před jeho narozeníma obyvatelé stále ještě trpce pociťovali litost nad ztrátou politické samostatnosti.Rodina Buonapartů žila ve skromných poměrech, přesto nouzí netrpěla.Otec se věnoval spíše literární činnostia tak na výchovou potomků dohlížela matka, jež je vychovala s láskou, ale poměrně tvrdě.

Více než rok před samotnou korunovací vyprovokoval Napoleon další válku s Anglií (květen 1803). Byl si dobře vědom skutečnosti, že jeho severní soused disponuje značnou námořní převahou a proto se zabýval realisací pozemní invaze a přepravy jednotek přes Lamanšský průliv. Byl si naprosto jist svým vítězstvím a začal proto i v Evropě uplatňovat agresivní politiku.V červnu roku 1804 připojil k Francii Ligurskou republiku a v květnu následujícího roku se nechal korunovat italským králem. Angličtí představitelé, vědomi si reálné hrozby napadení země a nedostatečné velikosti pozemní armády, ihned vyvinuli diplomatickou intervenci na ruském a rakouském dvoře s cílem vytvořit novou, v řadě již třetí, protifrancouzskou koalici.Nepřipravené Rakouské císařství zpočátku další válku odmítalo.Avšak jeho diplomatický postoj nabral opačný směr poté, co Napoleon nechal z území Bádenska unést, a po zinscenovaném procesu popravit, vůdce francouzské emigrantské šlechty, navíc blízkého příbuzného bývalého francouzského krále Ludvíka XVI., vévodu Antoina d´Enghien.Tímto činem, i do budoucna, ztratil francouzský císař sympatie většiny hlav evropských panovnických dvorů,nehledě na fakt, že 28. července 1805 byla podepsaná anglicko-rusko-rakouská spojenecká deklarace a Rusové i Rakušané vyhlásili Francii válku. Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodl se zaútočit na nejbližšího nepřítele – Rakousko a posléze se vypořádat s Rusy.Tažení se účastnilo na 200 000 francouzských vojáků bývalé Anglické armády (sbory, jež byly připraveny u Lamanšského průlivu na invazi do Británie),která pro tuto kampaň nesla nové Napoleonovo přízvisko Grande Armée ďAllemagne – Velká německá armáda (všeobecně se jí bude říkat jen Grande Armée – Velká armáda).Francouzští vojáci tedy místo připravovaného vylodění vyrazili v sedmi proudech do Bavorska, kde své síly soustřeďoval podmaršálek Mack. Při namáhavých pochodech se přesunovali rychlostí 25 až 30 km za den,aniž by rakouský vrchní velitel tušil, kde se objeví.Dne 7. října došly sbory francouzských maršálů Soulta, Davouta a Lanese a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 kilometrů v Mackově týlu.O několik dní později byl generál Mack i s většinou rakouské armády u Ulmu obklíčen a 20. října byl donucen kapitulovat. Z obklíčení ho nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, již vyslal Rakušanům na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. V průběhu pokračujícího tažení padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon se ve stopách ustupujících Rusů vydal na Moravu. Zde rozdrtil vojska koalice v bitvě u Slavkova a Rakušané byli nuceni 26. prosince uzavřít tzv. prešpurský mír, jenž pro ně znamenal ztrátu italských a velké části německých území.

Součástí dědictví, které Napoleon získal po zmatcích Velké francouzské revoluce, byl rozkol v církvi a naprosté odcizení Římu. Po smrti papeže Pia VI., jenž zemřel ve Valence 29. srpna 1799, se Napoleon chopil nabízené příležitosti a z ryze pragmatických důvodů se s novým náměstkem Ježíše Krista Piem VII. pokusil usmířit. Papež byl však velmi obezřetný, neboť od září roku 1800 byly papežské državy okupované francouzskou armádou a k dohodě došlo teprve až po Napoleonově přímém nátlaku. Konkordát byl dohodnut 16. července 1801 a i přes poměrnou stručnost budil dojem rozumného kompromisu.Napoleon v něm uznal, že katolicismus je náboženství velké většiny Francouzů a jako takový mohl být svobodně a otevřeně praktikován v souladu s policejními předpisy. Pius VII. formálně uznal legitimitu konzulární republiky a na oplátku mu bylo přiznáno právo kanonické investitury. Konkordát obsahoval množství dalších ustanovení jak o biskupech i nižším kléru tak o revolučním uspořádání vlastnictví půdy. Do půl roku však Napoleon k listině připojil dalších 77 organických článků, kterými byla svoboda církve v galikánském duchu velmi omezena.Papež, který nebyl požádán o konzultaci, se cítil uražen,přesto nakonec souhlasil s účastí na císařské korunovaci, jelikož si od tohoto kroku sliboval posílení vlastní mocenské pozice a doufal v obnovení papežského státu v dřívějším územním rozsahu.Tomuto požadavku však francouzský císař odmítl vyhovět a papež porušil ustanovení konkordátu tím, že nepotvrdil Napoleonem jmenované biskupy. Zároveň se zdráhal uzavřít s Francií spojenectví proti Anglii a ponechával otevřeny své přístavy britským lodím. Napoleon proto v roce 1808 nechal obsadit Řím a k 2. dubnu téhož roku anektoval ve prospěch italského království provincie Urbino, Macerata, Ancona a Camerino.Ze strategických důvodů pak dekrety ze 17. května 1809 připojil i zbytek papežských držav k Francii. V reakci na tento čin Pius VII. uveřejnil bulu, jíž uvrhl Napoleona do klatby (11. června). Tím však docílil jen toho, že jej exkomunikovaný císař nechal 6. července zajmout a odvézt do Francie, kde byl po několik let držen ve vazbě. Zpočátku sídlil v Savoně, od roku 1812 pak ve Fontainebleau.V červnu 1811 se Napoleon pokusil papeže přimět k povolnosti svoláním národního koncilu,ničeho však nedosáhl. Nabídl proto svatému otci možnost návratu do Říma, pokud uzná tam dosazenou světskou moc, ale ani tento návrh nebyl vyslyšen.9. ledna 1813 došlo k oboustrannému formálnímu setkání, jelikož císař potřeboval usmířit alespoň katolíky, kteří pochopitelně nejevili pro zacházení s hlavou církve mnoho sympatií. Oba panovníci si prokazovali vzájemnou zdvořilost, avšak schůzka nepřinesla nic reálného. Císař sice donutil Pia VII. podepsat nový konkordát, ale Řím mu nevrátil (navíc Pius VII. svůj závazek po dvou měsících odvolal).Svého zajatce propustil až v samém závěru prvního císařství 10. března 1814. Do Říma se Svatý otec vrátil 24. května téhož roku.

Pokud budou opomenuty Napoleonovy osobní zápisky z jinošských let, lze konstatovat, že poprvé se chopil pera k většímu literárnímu počinu v Auxonne, kde sepsal několik pojednání o balistice, mezi něž patří např. Poznámky z Pamětí markýze de Vellière, Principy dělostřelectví, či Zápis o rozmístění děl při vrhání bomb.V jeho sešitech lze nalézt historická pojednání o dějinách Anglie, poznámky o dějinách panování pruského krále Fridricha II., poznámky o dějinách Sorbonny a mnohé další. Do tohoto období patří též několik jeho beletristických pokusů i pokročilých prací a filosoficko-politických studií,jež jsou velmi rozmanité žánrem i charakterem. Jmenujme kupříkladu novely Hrabě Essex (1788), Prorokova maska (1789), Dialog o lásce (1791), Řeč o lásce ke slávě a lásce k vlasti, Traktát pro Lyonskou akademii, esej, jež se ucházela o literární cenu,Návrhy ústavy společnosti Calotte (1788), filosofické Pojednání o štěstí (Discours sur le bonheur), či do značné míry autobiografický román Glison a Eugénie jehož základem je láska mladého Bonaparta k Desirée Claryové. V roce 1789 Napoleon dokončil nástin dějin Korsiky a dočkal se velmi pochvalné kritiky tehdy populárního spisovatele Raynala, jemuž dal své dílo k posouzení.Jeho asi nejuznávanější písemnou prací však byla novela Večeře v Beaucairu (Le souper de Beaucaire) (1793), již napsal v bouřlivém období před Toulonem. Tuto práci nejprve vydal ze svých skrovných prostředků, avšak zanedlouho byla publikovaná na náklady státu a upřela na něj pozornost vedoucích mužů v Paříži.Z dalších let se historii uchovalo nesmírné množství Napoleonových dopisů příbuzným, přátelům a zejména Josefíně. Tato korespondence byla za panování jeho synovce Napoleona III. shromážděna a vydána ve dvaatřiceti svazcích.Za určitou formu literární činnosti lze také považovat psaní proklamací a mnohdy velmi propagandistických bulteinů, jimiž předkládal veřejnosti svůj vlastní pohled na dosažené úspěchy i neúspěchy. Jedna z posledních dochovaných památek na Napoleona, jsou jím diktované paměti (Mémorial de Saint-Hélène), které na Svaté Heleně sepsal a posléze ve Francii v roce 1823 vydal jeho přítel Emmanuel de Las Cases.Toto několikasvazkové dílo však nemá objektivní historickou hodnotu, neboť je odrazem Napoleonova záměru, aby si budoucnost vytvořila o událostech představu podle jeho přání.Zajímavé však jsou jeho hojné poznámky a diktáty, jež na místě svého druhého exilu vedl o válkách, vojenském umějí jiných vojevůdců (Caesara, Turenna, Fridricha Velikého) a vojenství vůbec.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář