Daktyloskopie

Daktyloskopie (též dermatoglyfika) je nauka o kožních papilárních liniích na prstech, dlaních a ploskách nohou. Průběh těchto linií je pro jedince charakteristický a do jisté míry dědičný. Tato jedinečnost je v kriminalistice využívána pro identifikaci osob.

K prvním vědcům kteří začali studovat papilární linie patřil Jan Evangelista Purkyně. První praktické použití nalezl v roce 1877 v Indii William Herschel; s jejich pomocí kontroloval, aby osoby pobírající vojenskou penzi peněžní obnos obdržely pouze jednou. V této době také byly používány pro stvrzování oficiálních dokumentů.

Kriminalistická daktyloskopie je velmi levná a poměrně spolehlivá metoda identifikace osob. Její pomocí se nejen hledají pachatelé, ale i identifikují neznámá těla. Daktyloskopické stopy zanechává člověk díky tomu, že dlaně jsou trvale jemně zpocené a tento pot zůstává na povrchu předmětů, které člověk uchopil, nebo na materiálech, kterých se dotkl nebo přidržel. Taková stopa se pak dá zviditelnit fyzikálními nebo chemickými metodami. Daktyloskopie zkoumá jakékoli změny v průběhu papilárních linií (tzv. markanty). Shoda otisku se potvrdí při shodě 10 až 15 markantů.

Naráží se však i na případy, kdy i daktyloskopie může označit nesprávného člověka, což se stalo například v případě atentátu na vlakové nádraží v Madridu.[1] Částečně špatnou identifikaci omezují čtyři pojistky:

1. Shoda otisků musí být potvrzena dalším hodnotitelem.
2. Hodnotitel musí být spolehlivý a prověřený expert.
3. Pro určení shody je potřeba velký počet identifikačních rysů.
4. Obhájce obžalovaného si může vyžádat dodatečné posouzení shody otisků nezávislým expertem.

Daktyloskopie se opírá o tři zákony, jejichž zjednodušená formulace zní takto:

• na světě neexistují dva jedinci, kteří mají absolutně shodné obrazce papilárních linií,
• obrazce papilárních linií jsou po celý život relativně neměnné,
• obrazce papilárních linií jsou trvale neodstranitelné, pokud není odstraněna zárodečná vrstva pokožky.

Donedávna bylo technicky nemožné sejmout otisky prstů z vystřelené nábojnice. Při výstřelů dochází k takovému zvýšení teploty, že se otisk prakticky vypaří. Nová metoda pro zpětnou rekonstrukci otisku vznikla ve spolupráci britských kriminalistů z katedry chemie na University of Leicester a z kriminalistické laboratoře narthamponshirské policie.Princip této techniky vychází z toho, že kov nábojnice v místě dotyku s pokožkou resp. s potem po prudkém ohřevu nepatrně koroduje. Takto vyleptaný otisk lze odstranit pouze zbroušením nebo jinými invazivními prostředky, nikoliv prostým otřením jako u běžných otisků.