Energie dané soustavy nabitých vodičů lze vyjádřit pomocí potenciální energie jednotlivých nábojů v potenciálu pole. Na zvýšení náboje vodiče o je potřeba vykonat elektrickou práci ;

Pod elektrostatické jevy v širším slova smyslu se někdy zahrnují též jevy oddělení kladného od záporného náboje, hromadění náboje stejné polarity a přenosu elektrického náboje mezi tělesy (elektrizace) a projevy tzv. statické elektřiny, způsobené nashromážděním nábojů na povrchu různých těles a předmětů a jejich výměně při kontaktu s jinými povrchy. Alespoň jedno z

V izolantu nejsou nosiče elektrického náboje volné; vložením do elektrického pole jiného nabitého tělesa proto nedojde k jejich přeskupení na povrch. Nosiče elektrického náboje obou polarit jsou vázány v atomech, molekulách či krystalových buňkách izolantu. Jejich polohy se však mohou mikroskopicky posunout a původně neutrální atomy tak změnit na dipóly, nebo polární

Vložením vodiče (tj. látky, ve které se elektrický náboj, přesněji nabitá částice, může volně přesouvat) do elektrického pole jiného nabitého tělesa se toto pole změní. Příčinou je přeskupení volných nabitých částic ve vodiči, nazývané elektrostatická indukce. Bez vlivu vnějšího pole jsou v nenabitém vodiči nosiče kladného i záporného náboje rovnoměrně rozloženy.

Již od starověku, přesněji od 6. století př. n. l., kdy řecký filozof Thales pozoroval přitažlivé síly, vznikající jako následek tření jantaru, jsou popsány projevy přitažlivých a odpudivých sil mezi zelektrovanými tělesy. Řecké slovo pro jantar je ήλεκτρον (elektron), toto slovo se posléze stalo zdrojem pro novější slovo

Fotoelektrický jev či fotoefekt je fyzikální jev, při němž jsou elektrony uvolňovány (vyzařovány, emitovány) z látky (nejčastěji z kovu) v důsledku absorpceelektromagnetického záření (např. rentgenové záření nebo viditelného světla) látkou. Emitované elektrony jsou pak označovány jako fotoelektrony a jejich uvolňování se označuje jako fotoelektrická emise (fotoemise).

Na styku kapaliny s vodorovnou stěnou, jejíž teplota značně převyšuje teplotu kapaliny, dochází k vypařování kapaliny, které je doprovázeno tzv. Leidenfrostovým jevem.

Kapalina vytváří drobné kuličky, které konají rychlý neuspořádaný pohyb, přičemž se odpařováním neustále zmenšují. To je vysvětlováno tím, že pod kuličkou vzniká

Casimirův jev (Casimirův efekt, Casimirova síla) je projevem existence párů virtuálních částic ve vakuu. Nastává v případě, že se velmi blízko sebe ocitnou například dvě nenabité desky, které by se vzhledem k absenci náboje neměly navzájem silově ovlivňovat.

Dvě rovnoběžné nenabité desky se vzájemně přitahují malou, avšak

Jaderný reaktor je zařízení, ve kterém probíhá řetězová jaderná reakce, kterou lze kontrolovat a udržovat ve stabilním běhu (na rozdíl od jaderné exploze).

V současné době ve všech běžně užívaných reaktorech je reakce založena na štěpení jader. Existují však i experimentální reaktory založené na jejich syntéze.

Jako studená fúze bývá označován jeden specifický způsob provedení jaderné fúze, který v roce 1989 popsali Martin Fleischmann a Stanley Pons.

Někdy se pojmem studená fúze označuje jakýkoliv způsob dosažení jaderné fúze bez použití vysokých teplot.

V roce 1989 Fleischmann a Pons publikovali